Řízení auta.

Dopoledne stěhování pokoje a další práce v domě. Oběd. Výlet k pobřeží k ústí řeky a na pláž Rarangi s tmavým pískem a jeskyní. Po cestě jsme našli 3 kešky. Vzhledem k tomu, že nebyl moc velký provoz jsem zpátky řídila. Zvládla jsem i dva kruhové objezdy a troje parkování. Celkem jsem najela 45 km. Jura se prý nebál, ale panáka jsme si dali oba... ;-) Večer tradičně deníček, fotky, večeře.

Pláž Rarangi.

A zase práce...

Dneska nás čekal už jenom budrubbing ještě na jiné vinici blízko Blenheimu. Začali jsme v 7.30, ale protože vinice nebyla moc velká a bylo to to jediné, co dneska máme na práci, tak jsme ji patřičně vychutnali. Dělali pomalu a dlouhé pauzy :-) Aspoň jsme trochu šetřili záda. I tak jsme skončili v 13.40. Času i blízkosti Blenheimu jsme využili na přidělání klíče k autu, vybrání peněz na nájem a nákup chleba. Odpoledne jsme pak už zase strávili u počítače. Na dobrou noc jsme si pustili film Máj. Budem si muset přečíst, jak ten Mácha napsal, tohle byla dost erotika.

Další pracovní den.

Od 7.30 opět práce na vinici. Ke svačině kromě toustu byly i zbylé muffiny. Kolem 14 jsme měli všechno hotové, takže jsme se přesunuli na jinou vinici, kde už ale byl jenom budrubbing (odstraňování výhonků z kmene). Naštěstí to uteklo, ale bojíme o záda, protože zítra nás má to samé čekat celý den. Zbytek odpoledne jsme opět věnovali odpočinku, třídění fotek a psaní deníčku. K večeři Jura dělal palačinky (skoro jako ode mně :-).

Druhý pracovní den.

Dneska jsme začali pracovat už v 7.30 a v 8.30 už bylo teplo na mikinu. Stejná práce, podobné pauzy. Konec něco před 16. Potom Jura jel do autoservisu, nechat opravit, co mu našli za vady na technické - konečně máme funkční stěrače! A pak už jsme se zase jenom věnovali domácím pracem a odpočinku. K večeři jsme měli italské žampiónové rizito, které Jura komentoval slovy: "To ani nepotřebuje párek." Doufám, že to bylo pochvala... A upekli jsme muffiny, snad nějaké vydrží zítra na svačinu...

První pracovní den.

Plánovaný začátek pracovní doby od 7.30 se kvůli dešti posunul na 8.30, ale naštěstí už jsme pracovali a dokonce bez deště a později i se slunkem. Práce je celkem nenáročná (odstraňujeme nadbytečné mladé výhonky) a pohodová, protože platí od hodiny a po 2-3 hodinách mají povinnou alespoň 15 minutovou přestávku. Skončili jsme ve 16.06 hodiny, takže jsme pak ještě stihli vyprat, uvařit (pečeného lososa s brambory a skoro špenátem) a upéct buchtu s čokoládou.

Návrat do Renwicku.

Grove scenic reserve.

Po snídani jsme se vypravili k vodopádu Wainui Falls vzdálenému asi 40 minut chůze. Po cestě byl poměrně dlouhý lanový most. Jinak první zajímavý vodopád, sice ne moc vysoký, ale hodně vody. Pak jsme popojeli k pláži Tata beach, kde jsme viděli vodní lyžaře. Další zastávka byla u památníku Abela Tasmana. Pak jsme ve byli projít v Grove scenic reserve - připomínala naše Broumovské skály, ale podstatně menší zato hodně zajímavých a různých skalek. Napodruhé už jsme k jeskyni Rawhati došli (poprvé jsme u ní jenom spali) - moc pěkná krápníková. V městě Motueka jsme zastavili, abychom se podívali na vrak parní lodi.

Po vyčerpání účtu za jídlo jsme se vyčerpali 45 minutovým startováním (od té doby necháváme klíč v zapalování, ale máme přidělaný jiný, kterým zamykáme). A ještě jsme nedotankovali, asi abychom zjistili kolik se dá ujet kilometrů, když začně svítit hladové oko (minimálně 80). Do této vzdálenosti se naštěstí vešel Renwick. Takže jsme se konečně umyli, uvařili večeři a šli spát do postele.

Jeskyně Rawhati.

Vrak parní lodi.

Abel Tasman - den čtvrtý.

Nad ránem nás vzbudil zpěv ptáků připonínající nesladěný orchestr, přesto to byl úžasný zážitek. Později jsme zjistili, že když oklepeme kapky ledu ze stanu, tak ho máme suchý :) Po snídani jsme se vyšli na blízkou vyhlídku. Dál už následovali jenom další úmorné kilometry buší s bahnem. Naštěstí měli značky, co 5 metrů. Původně nám nešli dohromady časové údaje a vzdálenosti, ale brzy jsme pochopili, že i např. 7,5 kilometru se dá jít 3 hodiny. Takže pak už jsme věřili jenom časům. Rozhodli jsme se ten den dojít až k autu, byť za tmy. Abychom ale nemuseli za tmy buší, šli jsme posledních cca 7 km trochu jinou cestou po silnici a doufali, že třeba něco stopnem. Stop se nám podařil až na poslední kilometr, ale i to bylo příjemné. A stihli jsme to vpodstatě za světla. Popojeli jsme na parkoviště k Wainui Falls a usnuli.

Z ranní vyhlídky.

--------------------------------------------------------------------------------

Karle, tvoje 2 km v Jeseníkách byl slabý odvar! ;-)

Abel Tasman - den třetí.

Rozhodli jsme se pořádně vyspat, takže jsme kemp opouštěli jako jedni z posledních. Vynechali jsme tím pádem procházku z kempu na vyhlídku, což nás ale vzhledem k tomu, že se začalo zatahovat nemrzelo. A navíc jsme stejně ještě nějaké vyhlídky po cestě měli. Zhruba po půl hodině jsme přemýšleli, jestli uhnout na Inland track nebo pokračovat dál na jih a k autu dostopovat. Vybrali jsme Inland, čehož jsme asi po dvou hodinách trochu litovali. Po vyšplhání do kopce (s pěkným výhledem na další část zátoky) se z cesty stala takřka bažina, takže kromě pracného hledání cesty v buši jsme museli i hledat kam šlápnout. Nakonec jsme došli k chatě, rozbili stan a dali si do vytopené chaty sušit boty.

Po cestě na vylídku.

Z vyhlídky.

--------------------------------------------------------------------------------

Jura: Káťa nechtěla umřít, jenom remcela.

Abel Tasman - den druhý.

Ráno jsme museli vstát poměrně brzy, abychom stihli další brod, ke kterému jsme se dostali zhruba po dvou hodinách chůze. Tady se brodil naštěstí jenom malý kousek a navíc bylo celkem teplo. Později odpoledne opět za střídání buší a pláží jsme došli k místu, kde jsme si mohli vybrat, jestli přebrodíme nebo to obejdem a překvapivě jsme si vybrali brod s tím, že uděláme odbočku ke Cleopatra's pool (nádherné místo na řece, které na našich fotkách bohužel moc nevyniklo). Závěrečné brodění už jsem brala jako samozřejmou večerní koupel noh...

Pláž a buš v zálivu Bark Bay. Bílé v dálce není sníh, ale mraky :-)

Abel Tasman - den první.

Ani ráno kvůli dešti jsme se do jeskyně nevypravili, ale stan jsme vyzkoušeli (ukázal se poměrně letní, ale jinak dobrý). Nabalili jsme si batohy na 4 denní trek, což nám zabralo víc času než jsme mysleli. A vyrazili k parkovišti na začátek treku. Ten začínal 300 metrovým převýšením, po cestě bylo vidět na pobřeží. Pak pokračoval střídavě buší a po plážích. Na jedné pláži jsme si okoupali nohy, protože zrovna svítilo slunko a bylo teplo. Na další byli zajímavé skalky a kameny barevně i tvarově. Na závěr dne nás čekalo jeden brod. Myslela jsem, že když varují, že je to schůdné jenom za odlivu, tak to bude suchou nohou, ale bylo potřeba jít bez bot a v jenom místě bylo vody do půlky stehen. Víc než osvěžující, když ani na vzduchu není moc teplo... Naštěstí hned za "brodem" byl kemp.

Pláž, kde jsme si koupali nohy.

Pláž se zajímavými skálami.

_________________________________________________________

Jura: To se pak nikdo ani nemůže divit, že chtěla Kačenka raději umřít než brodit (ale smál jsem se raději jen pod vousy ;)

Káťa: Jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mám ještě nohy, jak jsem je necítila!!

Vítr v Golden Bay.

Po snídani jsme šli na vyhlídku na skálu v moři a pak procházkou za silného větru k majáku a pak ještě kousek dál, abychom viděli Farewell Spit - výběžek do moře. Pak jsme kousek popojeli a prošli se na pláž s dalšími skálami v moři a opět velkým větrem, který dělal zajímavé obrazce v písku. Dál jsme se chtěli ještě zajít podívat na druhou stranu na sladkovodní jezírka, ale kvůli vichru jsme to vzdali. Popojeli k jinému skalnímu útvaru nazývanému Devil's boots. V průvodci psali, že v této oblasti je hodně umělců. Zastavili jsme se ve dvou galeriích. Jedna byla v pěkném místě, ale věci spíše kýčovité. V druhé měli nádherné ručně dělané šperky a moc pěkné kameny - jeden asi 5-ti kilový se mi moc líbil, bohužel byl i poměrně drahý...

Další zastávka byla u historického hřbitova v Collingwood, kde jsme se dočetli, že místní dědina chtěla být hlavním městem :-)

Pro ten den poslední zastávka byla u jeskyní, kde se Jurovi zdálo dobré místo na vyzkoušení stanu, který budeme potřebovat při kempování na tracku v Abel Tasman parku. Ten jsme plánovali na následující 4 dny. Ještě před setměním jsme se chtěli jít podívat do jeskyně. Když jsme ale po kilometru chůze zjistili, že je to ještě 2,2 km / 1 hodina, tak jsme se vrátili.

Cape Farewell.

Devil's boot.

Voda v Golden Bay.

Ráno jsme zjistili, že se nám podařilo zaparkovat u vyhlídky vzdálené asi 5 minut. Po cestě byli zajímavé kameny připomínající malé skály. Z vyhlídky pěkný výhled do údolí a na pobřeží, po kterém jsme jeli. Po snídani jsme se vydali dál autem a viděli, že ty zajímavé kameny jsou všude kolem. Rozhodli jsme se příliš nic neplánovat a zastavit tam, kde se nám to bude líbit. U jedné zastávky byli sink holes - malé "krátery", které vznikly propadnutím kamenů do podzemních jeskyň. Na další zastávce měla být vyhlídka, ale byla jenom do stromů. Za to ale na jednom stromě byl tui - místní pták s tmavě modrým peřím a bílou bambulkou pod krkem, který umí napodobovat zvuky. Pak jsme zastavili v městečku Takaka, stavili se do informačního centra a prošli jsme se po hlavní ulici, kde jsme navštívili několik krámků se suvenýry, kostelík, muzeum a galerii (spojené v jedno) s výstavou uměleckých šatů např. z kravat nebo kovu.

Pak jsme popojeli k Pupu Springs - největším sladkovodním pramenům. Místy se chodilo po dřevěných lávkách kousek nad vodou. Možná když je míň vody tak je vidět jak tryskají nahoru, my jsme viděli jenom víření vody, za to ale krásně čisté (druhé nejčistší na světě, první jsou v Antarktidě).

Poslední zastávka byla u Pupu hydro walkway - procházky kolem a k náhonu na vodní elektrárnu.

Pak už jsme jenom dojeli na parkoviště ke Cape Farewell.

Zajímavé kameny.

Pupu Springs.

Cesta v Papu Hydro Walkway.

Nelson.

Vstali jsme, protože přijel traktor. Posnídali na Picnick Area u Pelous Bridge. A popojeli do města Nelson - největší město v oblasti. Stavili jsme do D.O.C. (Department of Conservation - místní ochranáři) pro informace a mapy. Prohlídli jsme si malé centrum města, na kopci katedrálu a vyšplhali na větší kopec, kde je geografický střed Nového Zélandu. Po cestě k autu jsme se ještě zastavili do Queen's parku, u kterého jsem pomohla najít Jurovi jednu kešku (krabičky, které se hledají pomocí GPS souřadnic). A popojeli klikatou silnicí do kopce opět více na sever.

Výhled od katedrály na město.

Na geografickém středu Nového Zélandu.

Odjezd z Port Ligar.

Dozvěděli jsme se, že práce na vinici pořád není a bude nejdřív za týden. Rozhodli jsme se tady ještě zrealizovat původní plán - výlet do Abel Tasman Parku. Reawyn nám poradila, že je lepší zajet ještě severněji do Golden Bay (Zlatý záliv) a do parku se stavit, když nám vyjde čas. Prozatím jsme ale měli jasno, že se vrátíme do Renwicku, kde jsme nechali jídlo a vařič. Sbalili jsme se, rozloučili a kolem poledního vyrazili po nerovné cestě zpět. Asi po pěti minutách se ukázalo, že kromě kamenů je na cestě dost bláta, což v kopcovitém terénu znamenalo, že nevyjedeme. Jura se tedy vrátil poprosit Tima, aby nás vytáhl. Na kopci ještě Tim navrhl, že zajede Jurovi ukázat, jak pokročili s plotem, který minule stavěli. Byly nádherné výhledy na všechny strany.

Cesta do Renwicku pak už probíhala bez problémů. Zastavili jsme se u Pelorous Bridge a udělali krátkou procházku.

V Renwicku jsme se domluvili s domácími, že bydlení ještě o týden posunem. Nabalili věci na vaření a popojeli kousek na sever.

Den bez Reawyn.

Paní domu (Reawyn) odjela do města na svatbu a pán domu (Tim) na moře. Děti říkali, že když uklidíme, tak si můžem hrát, takže jsme uklidili a hráli si. Děti si hráli i na restauraci a nachystali oběd. Po návratu z moře Jura říkal, že jsou vidět u mola dva rejnoci. Samozřejmě jsem neodolala a šla se na ně podívat - z dálky hodně připomínají kameny. Měli jsme poslední den na využití spa - velkého bazénu s teplou vodou, vířivkou a výhledem na moře. Děti šli samozřejmě s námi. Až při večerním mytí nádobí jsme objevili seznam od Reawyn, co jsme všechno měli udělat...

Najdi rejnoka :-)

Pátek.

Dopoledne opět plení skalky - už to opravdu začalo skalku připomínat :-) Pozdní oběd a pak už jsem jenom relaxovala - vyhřívala se na terase, četla průvodce a kochala se výhledem na moře. Přidaly se i všechny tři kočky.

Moře.

Dopoledne už došlo na plení dost zarostlé skalky, u kterého jsem si navíc připadala jako potrava pro malé hladové mušky. Odpoledne jsme opět chvilku pleli, pro změnu na zeleninové zahradě. Pak jsem se byla podívat, jak se stříhají ovce a chvilku přebírala vlnu - dobrá, špatné, hodně špatná. Naštěstí zbyl čas i na kajak, který jsme si půjčili a šli se projet na moře. Slibovaní malí tuleni a delfíni nebyli, asi na ně bylo málo slunka. Moc jsme ale projížďku neprotahovali, protože to vypadalo na déšť, na ten nakonec opravdu došlo. Vrátili jsme se tedy, vzali si pláštěnky a jeli s Timem lodí přivázat plováky na těžké provazy se slávkami - já jsme se jenom dívala a fotila. Po převlečení nás čekala už jenom vydatná večeře.

Přivazování plováku.

Déšť.

Nevím, jestli to bylo únavou, ale každopádně jsem se dobře vyspala. Ráno jsem se seznámila s další částí 12-ti členné rodiny (Reawyn, Hali, Shanny, Zann, Nat), která přijela ještě později než jsme šli spát. V plánu bylo pletí a Jura práce na moři, ale protože pršelo "pracovali" jsme v kuchyni - pekli s dětmi koláče. Už vím, že mají vzásadě tři druhy: slice (buchta na plech, co se krájí), cup cake (muffiny) a cookies. Odpoledne už jsme si jenom hrála s dětmi. Vydatná večeře - hodně zeleniny a naše 2-3 jídla, která považují za jedno. Jedním z chodů byly čestvě nalovené zelené slávky - je to taková žvýkačka bez chuti. Jelikož už věděli, jak Jura pěkně papá, dávali mu dojídat zbytky :-)

Výhled z terasy za pěkného počasí.

---------------------------------------------------------------------------

Jura byl na moři a nahánět zbylé ovce.

Port Ligar.

Dopoledne jsme se pobalili, Jura vyřídil technickou (dopadla líp než čekal, byli potřeba vzásadě opravit jenom stěrače :-) Po obědě jsme vyrazili do Port Ligar v Pelorous Sound. Už po cestě byli moc pěkné výhledy. Ještě pěknější ale byli z French Pass - osada vzálená asi 12 km od silnice. Asi 30 km před farmou silnice přestala být asfaltová a posledních 5 km už jenom připomínala cestu, ale dojeli jsme. Našli jsme i Tima - majitele farmy. Ten rozhodl, že ještě půjdeme nahnat ovce, protože se mají pozítří stříhat. Pro mně už dost adrenalinová byla cesta na korbě auta po cestě široké sotva na auto dost nerovná a v dost strmém srázu. Když nás konečně vysadili, tak nás poslali nahnat ovce z vrhu kopce, na který jsme se kvůli větru (u nás by to byla minimálně vichřice) ani nedostali. Když už nešlo jít dál, lehla jsem si do trávy, dívala se na zapadající slunce a přemýšlela, jestli by nebylo lepší umřít... No nakonec se nám podařilo dostat se na závětrnou stranu a sejít na cestu. Ovce už mi byli celkem ukradené. Až za tmy jsme dostali večeři a střechu nad hlavou.

Po cestě do Port Ligar.

Cesta po pastvině s lamami.

Všechno jinak.

Podle plánu jsme začali v 7.30 pracovat na vinici (odstraňování mladých výhonků z kmene a dvojitých výhonků ze šlahounů). Poněkud nás překvapilo, když nám po 4 hodinách práce oznámili, že další práce bude nejdřív za týden. Přemýšleli jsme, co podnikneme. Nápadů bylo několik, nakonec vyhrál výlet do Abel Tasman Parku. Odjezd kvůli technické na auto se posunul na zítřek. Odpoledne jsme tedy využili na vyřízení papírů ohledně práce v Blenheimu a když už jsme tam byli, tak jsme se prošli po městě a po nábřeží. Kde Juru napadlo, že bychom mohli do Port Ligar na farmu na zelené slávky na wwoof. Odepsali, že můžeme přijet. Dál už jsme plány neměnili.

Nábřeží v Blenheimu.

Tulenní den.

Po snídani jsme se pobalili a rozloučili a vyrazili dál na sever do Renwicku - městečka, kde jsme měli domluvené ubytování a 5 km vzdálenou práci na vinici. Po cestě jsme se zastavili v městě Kaikoura ležícím na malém poloostrově. Stavili jsme se na vyhlídce na celý poloostrov i s městem a pokračovali dál k pobřeží, kde se kousek od parkoviště vyhřívali tuleni. Přestože psali, že bychom se neměli k tuleňům přibližovat míň než na 10 metrů, jsme některé viděli i zhruba z metru.

Podél poloostrova vede cesta nad útesy, po které jsme se vypravili na procházku a užívali si výhledy na moře, skály a okolní zasněžené hory. Zpátky jsme se vydali neoficiální cestou přímo po pobřeží, kde varovali, že je schůdná jenom za odlivu (naštěstí zrovna asi byl) a opět že se nemáme přibližovat k tuleňům víc než na 10 metrů a neblokovat jim přístup k moři. Zkraje cesty jsme jich pár desítek vyplašili, což to bylo ještě dobré, když jich ale přibilo a museli jsme je obcházet protože byli líní uhnout, tak to taky ještě šlo, ale když už ani nešli obejít a ještě začali řvát, že je obtěžujme, tak jsem chvílemi propadala panice a vykřikovala, že nechci tuleně už nikdy ani vidět. Naštěstí se nám podařilo mezi nimi prokličkovat a dostat se zpátky k autu.

Dočetli jsme se v průvodci, že po cestě má být solné jezero, z kterého berou Novozélanďané sůl, tak jsme k němu zajeli, ale nijak zvláštní nebylo, připomínalo mi to naše větší sádky... A pak už jsme konečně dojeli do Renwicku.

Po cestě.

Z vyhlídky v Kaikoure.

Pobřeží.

Pobřeží s tuleněm.

_________________________________________________________

Jura: kličkování mezi tuleni mě sice stálo jen asi 5 minut přemlouvání, ale zestárl sem aspoň o rok

Brodění.

Byli jsme zase posláni kydat hnůj (asi jsme se osvědčili), na tailing bylo moc mokro. Na zpestření jsme zatloukli opět tři kůly, tentokrát jsme ale pro jeden museli vykopat celou jámu (už mi to s lopatou celkem jde :-) Po obědě jsme dovyházeli hnůj a byli čtyřkolkou popovezeni na bush track, kde jsme měli 1 až 2 krát brodit. Brodili jsme minimálně sedmkrát, na posledním brodu jsem si stoupla na větev, která byla sušší než se zdála a skončila asi do půl lýtka pravé nohy ve vodě. Ale i tak stál track za to, v bushi (místní les) jsme díky popisků mohli poznávat stromy a na kopci jsme měli moc pěkné výhledy na zasněžené kopce, pastviny, moře a ...

V pozadí metr sněhu, o kterém jste někteří psali, že jste o něm u nás dočetli :-)

------------------------------------------------------------------------

Jura: Brodili znamená Katka na zádech, Jura bosky (5 krát).

"Chčije a chčije!"

Mysleli jsme si, že strávíme den díváním do kamen, hraním Backgammonu, horkou vanou a dalšími nenáročnými a příjemnými činnostmi, místo toho jsme však byli posláni pod střechu kydat ovečkový hnůj. K odpoledním aktivitám tudíž budeme muset zařadit i masáž zad a vaření večeře, protože farmáři odjeli na návštěvu.

Já a hromada hnoje :-)

Tailing.

Po dlouhé době jsme dostali rozumnou snídani - vajíčka na tvrdo. Jinak všude snídají ovesnou kaši, která ale tady není nic moc. A pak se Jura konečně dočkal, protože došlo na stříhání ocásků malým ovečkám (tailing), dělá se to prý kvůli hygieně. Tady je nestříhají, ale podvazují. Je to velká akce, která začíná naháním všech ovcí do ohrady. Pak ovce prochází přes "turniket", kde se třídí na malé a velké. Ty malé jdou do ještě menší ohrady a velké (bez ocasů) se pustí zpátky na pastvu. Malé se pak po jedné berou a dávají se na "eskalátor" nohama nahoru, kleštěma se jim procvakávají uši kvůli značkování, podvazují ocásky, beránkům i koule. Je u toho dost velký hluk, protože všechny bečí. Malé jsou i dost vystrašené. Ale na pochování jsou zvláště malinké ovečky moc milé. Po výborném obědě (zapečené brambory s lososem) nás čekalo to samé, ale za deště - naštěstí při práci není zima. Pak už jsme se jenom vyhřívali u kamen, hráli Backgammon a pro jistotu popíjeli čas se slivovicí (pomalu ale jistě Jurova dochází). Dostali jsme zprávu, že od pondělí máme placenou práci na vinici poblíž Blenheimu.

V pracovním.

Tailing.

Fencing. Jura si koupe nohy.

Posnídat jsme se rozhodli až na pláži Gore Bay, která byla na cestě na farmu. Předtím jsme se ještě podívali na The Cathedrals - skalnatý útvar připomínající chrámové varhany. Po snídani jsme se prošli po pláži a vylezli na kopec - místní track. Po cestě v autě jsme se kochali výhledem na zasněžené kopce (asi tím sněhem, co i u nás psali, že napadl :-) . Dorazili jsme na oběd. Ubytování jsme měli v domě, v kterém dřív bydleli, takže jsme měli pro sebe obývák s kamny, koupelnu s vanou, ložnici a spoustou místností, které jsme ani nevyužili a možná ani neviděli. Po obědě jsme šli dělat plot (fencing) - zatloukli jsme 3 kůly. Pak jsme opět zamířili k moři a trochu se prošli po pláži. Jura si i okoupal nohy. K večeři jsme měli výborného pečeného lososa. Po cestě z domu do domu jsem viděla zase o něco víc hvězd.

The Catedrals.

Pláž Gore Bay.

Zatloukání kůlů.

Zasněžené kopce.

Jura a moře (Tichý oceán).

Zoo. Opuštění Christchurch.

Dopoledne jsme ještě strávili v Christchurch v knihovně na internetu (Paul nám poradil pobočku, která byla blíž a dokonce s lepším připojením). Odpoledne jsme se vypravili do zoo, kde jsme viděli krmení lvů, žiraf, nosorožců, leopardů a leoparďátek. Vynechali krmení ryb a divokých psů a šli do zatemněné místnosti rozkoukat se, abychom mohli pozorovat kiwi (typický novozélandský pták) - viděli jsme dva, kteří byly v hravé náladě. Počkali jsme u večeře (Pizza Hut - nic moc) do tmy, abych viděla pěkně osvětlený Christchurch. Nevím jestli přes týden šetří nebo ještě nebyla taková tma, ale příliš mně to nezaujalo. No každopádně doufám, že jsme se tímto na delší dobu s Christchurch rozloučili. Vyrazili na sever k Cheviotu, kde jsme měli domluvenou práci na farmě s ovcema.

Kiwi.

Jachta. Jura kormidelník.

Vrátili jsme se zpátky do Christchurch, kde jsme měli domluvený sraz s Paulem (majitel jachty) a společně s ním dojeli do Akaroi (městečko na poostrově Banks), kde kotví jachta. Plavba na jachtě byla pro nás samozřejmě novým zážitkem, který bychom si daleko více vychutnali, kdyby nebyla tak velká zima (podle předpovědi mělo být slunečno). Nicméně i tak jsme viděli, že řízení jedné plachty není žádná sranda, je třeba zkoordinovat spoustu lan. Asi nejjednodušší je kormidlování, což Paul Jurovi svěřil :-) Také jsme pod jeho vedením udělali jednu otočku.

Záliv s jachtou.

Aprílové počasí.

Až do odpoledne se střídal déšť se slunkem a kroupy, což jsme využili na odpočinek a úklid. Poté jsme vyrazili do Christchurch do knihovny na internet a já jsem myslela, že si dám nedělní odopolední kafe, což se ale ukázalo kolem 5 odpoledne jako nemožné, protože bylo všude zavřeno. Otevřeno měli jenom ve Starbuck's, kde ale bylo plno. Neuvěřitelné, a to má Christchurch 400 tis. obyvatel... Šli jsme si do katedrály poslechnout zpívanou mši a vyrazili neutrálně za město, protože potvrzení pozvání na jachtu jsme měli dostat až pozdě večer. Bylo kladné. Naštěstí jsme nepopojeli daleko.

Time day.

Dopoledne byl čas na plení (time for weeding). Po obědě jsme jeli motorovým člunem (ferry) přes záliv do Lytteltonu podívat se na Time ball station (budova, kde spuštěním koule na věži si lodě mohli kalibrovat chronometr) a kde měli vlajkovou morzeovku. Dále jsme se vypravili na kopec, kde je horní stanice lanovky nazývaná Gondola a z té je krásný výhled na Christchurch, na záliv i na Alpy a na kopce u Kaikoury - prostě do všech stran - a kde mají Time tunel (interaktivní výstava o historii poostrova Banks, která se projíždí vláčkem v tunelu). Večer jsme ochutnali domácí zelený olivový olej - výborný na výborných špagetách - a zkusili si zahrát na harfu.

Výhled z Gondoly na záliv.

Výhled z Gondoly na Christchurch.