Dunedin a poloostrov Otago.

Dopoledne a část odpoledne jsme vzhledem k ošklivému počasí strávili u Charlese. Ne že by tam bylo nějak výrazně tepleji, ale měli jsme internet a kuchyni :-) Jura konečně nechal vyměnit olej v autě a teď si pochvaluje, jak to pěkně jede...

V Dunedinu je nejstrmější ulice na světě - Balwin St., kterou jsme si vyšli a pozorovali pár nadšenců, kteří se ji pokoušeli vyjet.

Pak jsme dojeli na konec poloostrova Otago, kde je Albatros Centre, které jsme si rychle prošli a venku pozorovali několik kroužících albatrosů!

Po včerejším jednom tučňáku nám to nedalo a ještě jednou jsme zajeli na Sandfly Beach. Hned při vstupu na pláž jsme viděli laškující tuleně a pak dva tučňáky ve skále, dva tučňáky v trávě a jednoho, jak se vrací z moře.

Stále Dunedin.

Dopoledne jsme přes botanickou zahradu došli k nádraží. Velmi pěkné budově zvenku i zevnitř.

Odpoledne nás vzal Charles na Mt. Cargill - vrchol, z kterého byl výhled na město a poloostrov Otago. Udělali jsme si procházku k čedičovým skalám Organ Pipes připomínající píšťaly.

Doporučil nám Long Beach - pláž, se zajímavými skálami a jeskyněmi. A Sandfly Beach - pláž, kde mají být tučňáci a opravdu jsme jednoho viděli!! Po cestě k autu i hodně nebojácnou vačici.

Dunedin.

Poránu jsme se potkali s Miškou. Dojeli do města Dunedin. Prošli jsme centrum. Navštívili katedrálu, galerie a i. Kousek od centra jsme si prohlédli dvě muzea, kostel a moc pěknou botanickou zahradu.

Na poloostrově Otago opět slibovali výhled na tučňáky, ale žádného jsme neviděli.

Pak jsme se ubytovali u Charlese ve studenském domku. Ten nám poradil místo, kde jsou vidět Glow Worms - svítící červy (svítí jim zadeček, na světlo lákají malé mušky, kterýma se živí).

Pukaki - Oamaru.

Vydali jsme dál k východnímu pobřeží. První zastávkou bylo městečko Twizel založené pro ubytování dělníků při stavbě vodních elektráren. Průvodce nelhal, nic tam nebylo, jenom pěkné záchody a i, kde nám potvrdili, že tu opravdu nic zajímavého není.

Další zastávkou byly pískovcové skály Clay Cliffs. Dlouho jsme k nim jeli a připadalo nám, že tam ani nemůže nic být. Nakonec byly docela rozlehlé a moc pěkné.

Pak jsme pokračovali podél kaskády přehrad. Zastavili se u Aviemore Dam a pozorovali jak velmi silný vítr převaluje vodu přes přepad.

Kousek od silnice byl skalní převis, kde byly ne moc dobře viditelné staré maorské malby.

Oamara je větším městem na pobřeží. Navštívili jsme tu galerii, muzeum a zahradu. Popojeli na pobřeží, kde slibovali výhled na tučňáky. Vyhlídka na ně byla vzdálená asi 300 od pláže, takže ikdyž tam jeden chodil, vidět z něj bylo jenom občas bílé bříško. Raději jsme se tedy přejeli na vyhlídku na město. A jenom krátce se prošli lesem, protože silný vítr začal hýbat s vysokými borovicemi tak, že praskaly.

Asi o 40 km jižně od Oamary jsou na pobřeží kulaté kameny nazývané Moeraki Boulders. Hodně zajímavý a pěkný geologický úkaz.

Clay Cliffs.

Moeraki Boulders.

Vrchol Mt. Cook.

Mt. Cookova lilie.

Opět jsme se probudili do pěkného počasí. Popojeli do vesnice Mt. Cook, stavili se do informačního centra a vyrazili na procházku údolím k vyhlídce Kea Point. Viděli šedé ledovcové jezero Mueller Lake, boční morénu a o něco blíž ledovce a vrchol Mt. Cook. Pak jsem vystoupali asi 500 výškových metrů k malým plesů Sealy Tarns a měli nádherný výhled do údolí a na ledovcová jezera. Šli jsme se ještě podívat na Muellerovo jezero z druhé strany, kde začínalo údolí Hooker, byl památník obětem hor a lanový most.

Vrátili se k informačnímu centru a prošli si moc pěkně udělanou výstavu věnovanou ledovcům a historii.

Ještě jsme zajeli podívat se na Tasmanovo jezero. Opět šedivé prý připomínající měsíční krajinu, mně to spíš přišlo jakoby se tam jezdilo s těžkou technikou.

Spali jsme z druhé strany jezera Pukaki. Opět pozorovali hvězdy a východ slunce.

Mt. Cook a Muellerovo jezero.

Jezero Tekapo.

Ráno nás po dlouhé době probudilo slunko. Ideální příležitost na ostříhání Jury. Myslela jsem, že ho vezmu strojkem jak su naučená od bratra, ale vymýšlel si nahoře delší a někde sestříhat, no myslím, že jsem to nakonec docela zvládla...

Pak jsme si šli prohlédnout kamenný kostelík u jezera Tekapo, které má nádherně tyrkysovou barvu (vzniká odrazem slunka na malinkatých částečkách hornin rozpuštěných ve vodě) s výhledem na Mt. Cook (nejvyšší hora NZ, ledovec) a památník věnovaný ovčáckému psovi. Pak jsme se vypravili na vrchol Mt. John, kde je observatoř pro astronomy. Výhledy byly pěkné, ale málem nás to sfouklo.

Pak jsme popojeli k dalšímu tyrkysovému jezeru Punaki. Jezera jsou součástí systému vodních elektráren.

Na můj svátek jsme si dali o jednu zdravotní navíc :-)

Ashburton - Tekapo.

Ashburton je víceméně agrární město tudíž turisticky nezajímavé, proto jsme se rozhodli prohlédnout si ho jenom z okénka auta.

Pokračovali jsme do městečka Geraldine, které už bylo zajímavější. Byl tu utkán největší svetr na světě uvedený dokonce v Guinessově knize rekordů. Mozaiky z cca 1,5 mil. zubů pletacího stroje dlouhé 71 metrů zobrazující výjevy z bitvy o Hastings. Také tu měli spoustu hlavolamů některé jsme si zkusili, ale neuspěli. Šli jsme se raději projít do parku Talbot Forest Scenic Reserve, kde byli velké mataie a borovice. A koupili si dvě marmelády v podnikové prodejně Barker's.

Další zastávkou bylo městečko Temuka, kde průvodce sliboval galerie s keramikou. Našli jsme jenom jednu, kde keramika byla jenom jednou z mnoha věcí. Využili jsme ale místní poklidné knihovny s připojením na internet.

Pak jsme popojeli do města Timaru, kde už jsme bohužel nestihli otevřené muzeum. Prošli jsme se ale po botanické zahradě a pak po nábřeží.

Pokračovali jsme k jezeru Tekapo, kde jsou prý nejlíp vidět hvězdy. Naštěstí bylo jenom pár mraků, takže i přes hodně svítící čtvrt Měsíce jsme jich viděli spoustu, dokonce i mléčnou dráhu.

Největší svetr, Geraldine.

Arthur's Pass - Ashburton.

Naštěstí jsme na zbytek cesty přes Arthur Pass měli slunečno a mohli se kochat nádhernými výhledy na okolní hory (Alpy).

Na podruhé jsme našli Craigburn Forest Park, kde jsme prošli Hut Creek walk a Nature Trail. Překvapivě jako místní zajímavý strom měli označenou jenom americkou borovici.

Na nevím pokolikáté a jedno ptaní jsme našli parkoviště ke Kura Tawhiti - rezervaci s vápencovými skálami, které mají připomínat Stonehenge.

Potom jsme přes Korowai/Torlesse Tussockands Park (první přírodní travnatou rezervaci) dojeli k jezeru Coleridge. Plánovaný piknik se kvůli silnému větru konal opět v autě.

Zastavili se v Rakaia u Twin Bridge s výhledem na širokou soutěsku se zajímavým zbarveným korytem řeky.

Pak už nás čekal Ashburton - město, kde jsme měli domluvené přespání. Dostali jsme večeři a dozvěděli se nějaké další informace o Zélandu. Já jsem si zkoušela dělat korálky (tady to nazývají šperky) - zvládla jsem nakonec dva náhrdelníky a troje náušnice.

Arthur's Pass.

Tak opět jsme se slunka nedočkali, ale aspoň nepršelo. Nicméně výhledy na Alpy jsme si mohli jenom představovat. I tak však cesta byla zajímavá. První zajímavostí bylo ponechání přirozeného toku potoka zastřešením silnice. Také jsme se zblízka seznámili s kleptomanským horským papouškem Kea a málem přišli o těsnění u čelního skla. Další technickou zajímavostí byl Atira Viaduct přes hodně strmé a dlouhé údolí, který výrazně zvýšil bezpečnost provozu.

Krátce jsme se prošli podél ledovcové řeky - krásně zelenkavá voda. A konečně se dočkali slunka.

Kolem pomníku Arthur Dobsona (prvního evropského objevitele přechodu mezi východním a západním pobřežím) jsme dojeli do vesnice Arthur's Pass. Nejprve jsme navštívili malou dřevěnou kapli, kde zevnitř bylo vidět vodopád (v noci dokonce osvětlený). Vystoupali jsme na vrchol Avalanche Peak (1833 m.n.m.). Převýšení přes 1000 metrů jsme zvládli za cca 3 hod. a pak si asi hodinu užívali výhledů za téměř vymetené oblohy.

S naprosto uchozenýma nohama jsme se ještě vypravili ke 133 metrů vysokému vodopádu Devils Punchbowl Falls, abychom mohli popojet dál a najít místo na odpočinek. Na zítřek jsme vyhlásili další odpočinkový den :-)

Greymouth.

Pršet přestalo, ale nijak zvlášť se nejasnilo. Podle předpovědi však slunko mělo přijít odpoledne. Rozhodli jsme se proto strávit dopoledne v bazénu.

Slibované slunko však nepřišlo, místo toho začalo pršet, takže jsme navštívili místní galerii Jade Gallery, kde jsme se dozvěděli, jaký je rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady mají nefrit). A dokonce našli otevřenou kavárnu i po čtvrté odpoledne.

Opět jsme doufali, že zítra přestane pršet a přiblížili se k Arthur's Pass. Po cestě jsme přejížděli jednosměrný most, kterým vede silnice dohromady s železnicí.

Westport - Greymouth.

Putovali jsme pro změnu dále na jih. Po cestě jsme se prošli k pobřeží v Constant Bay u městečka Charleston, kde byli pěkné skály.

Další zastávka byla řeky Fox, odkud jsme se vypravili k asi 1,5 hodiny vzdálené vápencové jeskyni Fox River Cave. Cesta přes brod, po klouzavých kamenech a v závěru do kopce se vyplatila, protože volně přístupné jeskyně měli pěknou krápníkovou výzdobu. Na cestě zpátky -nevím, jak se to mohlo stát - jsme oba při brození zahučeli asi po kolena do řeky. Naštěstí už to nebylo daleko k autu a bylo celkem teplo.

Pak jsme pokračovali dál a čekali nás vyhlášené Pancakes Rock (skály připomínající naskládané palačinky). Bohužel už když jsme se blížili začalo poprchat a při procházce se rozpršelo úplně, takže jsme si výhled na skály příliš nevychutnali... Jura se ještě odvážil do deště a šel se podívat do jeskyně Cavern, kde naštěstí pro mě nic zajímavého nebylo. Já jsem se mezitím sušila v autě. Popojeli jsme do Greymouth a doufali, že do zítra déšť přejde.

-------------------------------------------------------------------------------

Jura: I když se Káťa před brodem zula, durch mokrý boty jsme měli nakonec oba stejně :-)

Karamea - Westport.

Dopoledne bez deště s občas probleskujícím sluncem jsme strávili v údolí řeky Oparara. Prohlídli jsme si dva vápencové oblouky Oparara Arch a Moria Gate Arch a černé jezero nazývané Mirror Tarn. Po cestě se nám podařilo poměrně zblízka si prohlédnout pro nás nového ptáka jménem Robin.

Pak jsme popojeli ke dvoum jeskyním: Crazy Paving Cave (se zajímavě popraskanou půdou) a Box Canyon Cave (vypadající jako zastřešený kaňon).

Další zastávka byla u Chasm Creek s krátkou procházkou podél řeky místy lemovanou dočervena zbarveným mechem a s krátkým tunelem.

Pak už jsme přes Westport dojeli k mysu Fouldwind, kde měl být podle průvodce krásný západ slunce a spousta tuleňů. Bohužel na obzoru byly mraky, takže západ slunce nebyl nijak výjimečný a tuleňů bylo vidět taky jenom pár. Ale nepršelo a pěkně jsme se prošli po pobřeží.

Heaphy trek (9 hod. chůze, 33 km).

Na plánovanou vycházku jsme vyrazili už v půl deváté. Cesta byla v zásadě po rovině podél moře. Po celou cestu jsme si užívali hukotu moře z jedné strany, z druhé strany se střídalo šumění řek, pláže, mosty, buše s palmami Nikau. Dokonce nám vyšlo počasí a bylo celý den slunečno. Naším cílem bylo ústí řeky Heaphy do moře - moc pěkné na historicky významném místě (první obyvatelé tu byli už kolem roku 1250). Po návratu do auta jsme byli pomalejší než sand flies - malé mušky co koušou - které nám zaplnili auto a vydatně se nás nažrali. Naštěstí jsme je posilněni večeří téměř vyhubili nebo vyhnali.

Popojeli k Oparara Basin. A zítřek vyhlásili za odpočinkový den :-)

Wangapeka trek (7 hod. chůze, 18 km).

Místo plánovaných dvou dnů jsme to šli jenom jeden. Ne že bychom byli tak dobří, ale protože jsme zaspali a vyrazili až po 10. Navíc asi tak po 10 minutách Jura zjistil, že půjčená treková hůlka nejde ani po dlouhém přemlouvání povolit, a vracel se pro druhou. Ale i tak jsme si užili řeky, brodů, blátivé cesty, louky, buše, výhledu na kopce, mytí vlasů, Jura uklouznutí do potoka (mokro v botách) a já uklouznutí z kopce (špivavý batoh a mikina).

Pak jsme už jen popojeli na začátek Heaphy treku.

Westport - Little Wanganui.

Dopoledne jsme dojeli do druhého největšího města na západním pobřeží - Westportu - kde jsme jako správní Češi nejdříve zamířili do pivovaru West Coast, kde jsme se něco dozvěděli o výrobě piva a hlavně ochutnali nějaká piva! Pak jsme navštívili místní i i D.O.C., protože jsme plánovali jít nějaké treky. Nakoupili jídlo. Zajeli se podívat na ústí řeky Buller - tři barvy vody z jednoho místa.

Pak jsme jeli podél pobřeží na sever. Zastavili se u Charming Creek, kde byla procházka po bývalé těžařské železnici - staré kolejnice, vozíčky na uhlí, tunely, vodopád.

Navečer jsme se zastavili u jezírka Hamlon působícího velmi klidně.

A popojeli na parkoviště k treku Wangapeka.

Dlouhé jezero - Rotorua - a okolí.

Pokračovali jsme dále na západ. První zastávka byla na historickém místě nazývaném Kawatiri, kde vedla železnice (15 min. procházka, tunel).

Další u Rotorua (dlouhé jezero), přestože bylo dost pod mrakem vyšli jsme na vyhlídku a ulovili kešku. Odtud se nám jezero zdálo spíš nekonečné než dlouhé. Před odjezdem jsme se stavili podívat i na pláž.

Na cestě bylo město Murchison, kde nebylo nic zajímavého kromě náušnic, které vypadaly jako poštovní známky, v místním informačním centru.

Další zastávka byla u Swing Bridge - nejdelší lanový most - za kterým je procházka k vodopádu. Obojí jsme kvůli silnému dešti vynechali. Jura si ulovil další kešku.

A popojeli do městečka Lyell, kde jsme absolvovali procházku podél řeky kolem starého hřbitova k bývalému dolu na zlato (zbylo jenom pěchovadlo) a ještě bývalejší osadě (nezbylo nic).

----------------------------------------------------------------------------

Jura: Kátina hláška při řízení po štrejchnutí v brodu: teď pojedu 20, na tachometru smrt

Malé jezero - Rotoiti.

Ráno jsme zjistili, že jezero je celkem pěkné, ale je tam hodně větrno, tak jsme rychle posnídali a jeli dál na západ. Po cestě jsme odlovili několik, u jedné jsme se dozvěděli názvy dalších dvou stromů - kawhai (velké žluté květy) a rohutu (malé lístky ve tvaru srdíček).

První plánovanou zastávkou bylo město St. Arnaud s jezerem Rotoiti (malé jezero - překlad z maorštiny). V místním informačním centru nám poradili výlet s výstupem na Mt. Robert (něco přes 1400 m.n.m.).

Při sestupu jsme se rozhodli udělat odbočku k vodopádu Whisky. 2,5 hodinová zacházka nám přišla dost dlouhá, ale stála za to. Vodopád sice neměl slibovaných 40 metrů, ale viditelných 20 metrů určitě a hezky od něj mrholilo.

Po cestě v buši jsme pozorovali místní ptáky poměrně zblízka - tui a bellbird (konečně ho ode dneška poznáme i na pohled). Taky jsme poprvé viděli místního jelena, Jura i laň.

Poslední pracovní den, balení.

Zpestřením posledního dne na vinici bylo neustále se měnící počasí od hodně studeného větrného tak na zimní bundu do slunného s jemným vánkem na tričko. Ale nakonec padlo 15:15 a skončili. Hurá! Balení bylo na delší dobu než jsme předpokládali, takže jsme směrem na západ odjížděli až v 9. Spali jsme u jezera Argyle, kde byla vodní elektrárna.

Práce, nákup, odpočinek, návštěva.

Asi Jura zase zkoušel kolik vydrží nádrž, takže jsme dotankovali 59,99 l do 60 l nádrže. Na návštěvu nakonec i s přespáním se stavila kamarádka bratrance mojí sestřenice Lenky - Míša - která se s námi domlouvala na společné cestování. Na trajektu se ale potkala s Francouzem a rozhodla se, že minimálně další týden bude cestovat s ním. Tak jsme si nakonec jenom povykládali.

Méně práce, více odpočinku.

Kvůli dešti jsme skončili už v 13 hodin. Takže jsme měli víc času na dodělání fotek.

Práce, odpočinek.

Procházka s nákupy po městečku. A probírání fotek.

Práce, odpočinek.

Odpoledne jsme kromě odpočívání vařili a probírali fotky. Z několika fotek se zvířaty (šest jsme jich viděli volně, zbylé v zoo) jsme pro vás připravili kvíz.

Zvířátkový kvíz aneb kdo trumfne Marťáska.

Do 30.11. můžete soutěžit v poznávání zvířat!! Odpovědi posílejte mailem na adresu myskova.katerina@gmail.com. Na vítěze čeká překvapení ;-)

Zvíře č. 1

Zvíře č. 2

Zvíře č. 3

Zvíře č. 4

Zvíře č. 5

Zvíře č. 6

Zvíře č. 7

Zvíře č. 8

Zvíře č. 9

Zvíře č. 10

Práce, odpočinek.

Nakonec jsme se rozhodli ještě přístí týden pracovat s tím, že se o víkendu vydáme na výlet. Upekla jsem na cestu chleba a muffiny.

Práce, odpočinek.

Odpoledne, protože jsme měli po výplatě, jsme zajeli do Blenheimu doplnit zásoby jídla. Jura mi dovolil i nákup v organickém obchodě (bio potravinách). V normálním obchodě jsme si koupili na ochutnání kumary - sladké brambory - moc dobré.

Práce, odpočinek.

V rámci odpočinku jsme třídili a popisovali fotky.

Práce, odpočinek.

Při práci jsme se dozvěděli, že byl letos nejstudenější říjen za posledních 64 let.

Volné pondělí.

Dneska měli regionální svátek, což znamenalo další den bez práce, kterého jsme využili zejména k odpočinku a práci na počítači. Odpoledne jsem přesvědčila Juru, abychom se šli projít. Obešli jsme kus městečka, narazili na malý parčík popsaný jako rezervace a samoobslužný stánek s ovocem zeleninou.

Pohodová neděle.

Volného dne člověk využije mimo jiné k pozorování běžných věcí, na které normálně nemá čas. Já jsem dneska ráno pozorovala rosu v trávě a překvapilo mne, jak se láme slunko, tak ty kapky vypadají barevné -žluté, oranžové, zelené, modré... Pak jsme se vypravili na výlet do Richmond parku. Hned první zastávka byla v parku v Renwinku, kde jsme našli jednu kešku a pohráli si na prolézačkách. Pak jsme se zastavili v rezervaci Onamalutu, kam nás zavedla další keška. Klidné prostředí, v kterém jsme mohli nejen slyšet zpěv různých ptáků, ale je i vidět. Pak už jsme popojeli do Richmond parku. Dlouho jsme hledali parkoviště, až jsme nakonec zaparkovali před druhým brodem, který bychom neprojeli. Dál jsme pokračovali pěšky až k řece, která se nám nechtěla brodit, ale u které byli pěkné kameny a pak dost štípaly mušky. Poměrně brzy jsme se vrátili, protože jsme mysleli, že se potkáme s domácími, kteří nakonec nedorazili. Aspoň jsem volného času využila k dopsání deníčku, což se mi konečně podařilo! Zbyl i čas na drobný úklid v domě, vysátí auta a upečení chleba.