South Coast Track - třetí den.

Poslední den nás čekala cesta zpátky k autu. Jedinou změnou bylo, že na pobřeží byli v písku poměrně velcí krabi. Takže Jura jednoho "ulovil" a pak vygooglil jeho přípravu. Stačilo ho dát do vroucí vody a okyselit citrónem. Byl celkem dobrý.
Pak jsem přes Clifden Suspension Bridge, myslím že největší lanový most, dojeli k jeskyním Clifden Caves. Jejich prohlídku jsme ale nechali na další den.

South Coast Track - druhý den.

V Port Craig jsme nechali stan a věci a vydali se jenom s malým batůžkem se svačinou k dřevěným viaduktům. Viděli jsme tři, z nich největší byl 35 metrů vysoký a 125 metrů dlouhý. Celá cesta byla po bývalé železniční trati a místo Port Craig bylo v minulosti městečkem, kde bydleli dělníci. Dokonce zde měli školu.
Po návratu jsme se opět byli podívat na delfíny. A pak hráli mariáš.

South Coast Track - první den.

Cesta z Rarakau do Port Craig (chata, kemp) (cca 17 km, 6 hodin chůze) byla celkem příjemná ikdyž místy špatně značená, vedla částečně po pobřeží a částečně buší. Odpoledne jsme pak zašli na nedalekou pláž, kde jsme viděli delfíny a někteří otužilci (Jura a Miška) za nimi vlezli i do moře. Ale i pozorování z pláže bylo nádherným zážitkem!!

Bluff - Invercargill - Rarakau.

Po té, co jsme si prohlédli Bluff, kde byl Stirling Point, muzeum s lodí Monica a socha sira Josepha Warda, jsme se vrátili do Invercargill. Tam jsme se ještě podívali do baziliky sv. Marie (se zajímavou křížovou cestou jdoucí zprava doleva) a do Queens Park.
Navečer jsme dojeli do Rarakau, kde začínal South Coast Track.

Vyhodnocení zvířátkového kvízu.

Všem třem účastníkům zvířátkového kvízu děkujeme. Dva odpověděli správně na všech 10 otázek a jeden na žádnou. Výhercům gratulujeme (těšte se na cenu) a Haně (oceňujeme snahu) doporučujeme, ať si zajde do zoo nejlépe s Marťáskem nebo paní Mollovou.
Doufáme, že další kvíz zaujme více čtenářů, připravíme ho těžší :-)

Niagara - Invercargill - Bluff.

Dnešní první zastávkou byl Curio Bay, kde kromě silného větru byly na pobřeží zkamenělé stromy.
Dalším místem, kde foukal silný vítr byl Slope Point - nejjižnější bod jižního ostrova NZ.

O něco lépe bylo na Waipapa Point, kde jsme krátce prošli k majáku a pak po pobřeží, na kterém se vyvaloval lvoun (sea lions).

V muzeu v Invercargill jsme se dozvěděli rozdíl mezi lachtany a tuleni a že jsme to teď viděli jenom lachtany. Navíc i lachtanů je víc druhů, jedním z nich je lvoun, je větší než ostatní lachtani a má kolem krku zježené chlupy připomínající hřívu.

Pak jsme popojeli asi 15 km na jih do městečka Bluff, kde jsme se rozhodli na vyhlídce přespat. Ale jak se nám stává, nebylo ráno nic moc vidět, protože bylo zataženo.

Dunedin - Niagara.

Po ránu jsme zašli na Tunnel Beach. Hodně zajímavá pláž, na kterou se jde tunelem vytesaným ve skále.

Pracně jsme našli Kaka Point, kde měla být krátká procházka buší s podocarpy (doteď nevíme, co je to za stomy). Ale jinak to bylo pěkné místo a bylo pěkné počasí, takže jsme si udělali malý obědový piknik.

Pak jsme popojeli k Nugget Point - místo, kde byla pozorovatelna tučňáků a viděli další dva. Kousek dál vyhlídka na moře a maják. V moři plavalo pár tuleňů (? už jsme se úplně zmátli, jestli vidíme lachtany nebo tuleně, navíc teď ještě někde psali o lvounech...).

Přes Cannibal Bay (pláž, kde nic nebylo jenom hrozně foukalo), Purakaunui Falls a Matai Falls (dva nijak zajímavé vodopády) a Florence Hill Loukout (taky nic moc zajímavého) dojeli k Niagara Falls (prý je nějaký vtipálek pojmenoval po Niagarských vodopádech, nám to přišlo jako normální peřej :-)

Dunedin a poloostrov Otago.

Dopoledne a část odpoledne jsme vzhledem k ošklivému počasí strávili u Charlese. Ne že by tam bylo nějak výrazně tepleji, ale měli jsme internet a kuchyni :-) Jura konečně nechal vyměnit olej v autě a teď si pochvaluje, jak to pěkně jede...

V Dunedinu je nejstrmější ulice na světě - Balwin St., kterou jsme si vyšli a pozorovali pár nadšenců, kteří se ji pokoušeli vyjet.

Pak jsme dojeli na konec poloostrova Otago, kde je Albatros Centre, které jsme si rychle prošli a venku pozorovali několik kroužících albatrosů!

Po včerejším jednom tučňáku nám to nedalo a ještě jednou jsme zajeli na Sandfly Beach. Hned při vstupu na pláž jsme viděli laškující tuleně a pak dva tučňáky ve skále, dva tučňáky v trávě a jednoho, jak se vrací z moře.

Stále Dunedin.

Dopoledne jsme přes botanickou zahradu došli k nádraží. Velmi pěkné budově zvenku i zevnitř.

Odpoledne nás vzal Charles na Mt. Cargill - vrchol, z kterého byl výhled na město a poloostrov Otago. Udělali jsme si procházku k čedičovým skalám Organ Pipes připomínající píšťaly.

Doporučil nám Long Beach - pláž, se zajímavými skálami a jeskyněmi. A Sandfly Beach - pláž, kde mají být tučňáci a opravdu jsme jednoho viděli!! Po cestě k autu i hodně nebojácnou vačici.

Dunedin.

Poránu jsme se potkali s Miškou. Dojeli do města Dunedin. Prošli jsme centrum. Navštívili katedrálu, galerie a i. Kousek od centra jsme si prohlédli dvě muzea, kostel a moc pěknou botanickou zahradu.

Na poloostrově Otago opět slibovali výhled na tučňáky, ale žádného jsme neviděli.

Pak jsme se ubytovali u Charlese ve studenském domku. Ten nám poradil místo, kde jsou vidět Glow Worms - svítící červy (svítí jim zadeček, na světlo lákají malé mušky, kterýma se živí).

Pukaki - Oamaru.

Vydali jsme dál k východnímu pobřeží. První zastávkou bylo městečko Twizel založené pro ubytování dělníků při stavbě vodních elektráren. Průvodce nelhal, nic tam nebylo, jenom pěkné záchody a i, kde nám potvrdili, že tu opravdu nic zajímavého není.

Další zastávkou byly pískovcové skály Clay Cliffs. Dlouho jsme k nim jeli a připadalo nám, že tam ani nemůže nic být. Nakonec byly docela rozlehlé a moc pěkné.

Pak jsme pokračovali podél kaskády přehrad. Zastavili se u Aviemore Dam a pozorovali jak velmi silný vítr převaluje vodu přes přepad.

Kousek od silnice byl skalní převis, kde byly ne moc dobře viditelné staré maorské malby.

Oamara je větším městem na pobřeží. Navštívili jsme tu galerii, muzeum a zahradu. Popojeli na pobřeží, kde slibovali výhled na tučňáky. Vyhlídka na ně byla vzdálená asi 300 od pláže, takže ikdyž tam jeden chodil, vidět z něj bylo jenom občas bílé bříško. Raději jsme se tedy přejeli na vyhlídku na město. A jenom krátce se prošli lesem, protože silný vítr začal hýbat s vysokými borovicemi tak, že praskaly.

Asi o 40 km jižně od Oamary jsou na pobřeží kulaté kameny nazývané Moeraki Boulders. Hodně zajímavý a pěkný geologický úkaz.

Clay Cliffs.

Moeraki Boulders.

Vrchol Mt. Cook.

Mt. Cookova lilie.

Opět jsme se probudili do pěkného počasí. Popojeli do vesnice Mt. Cook, stavili se do informačního centra a vyrazili na procházku údolím k vyhlídce Kea Point. Viděli šedé ledovcové jezero Mueller Lake, boční morénu a o něco blíž ledovce a vrchol Mt. Cook. Pak jsem vystoupali asi 500 výškových metrů k malým plesů Sealy Tarns a měli nádherný výhled do údolí a na ledovcová jezera. Šli jsme se ještě podívat na Muellerovo jezero z druhé strany, kde začínalo údolí Hooker, byl památník obětem hor a lanový most.

Vrátili se k informačnímu centru a prošli si moc pěkně udělanou výstavu věnovanou ledovcům a historii.

Ještě jsme zajeli podívat se na Tasmanovo jezero. Opět šedivé prý připomínající měsíční krajinu, mně to spíš přišlo jakoby se tam jezdilo s těžkou technikou.

Spali jsme z druhé strany jezera Pukaki. Opět pozorovali hvězdy a východ slunce.

Mt. Cook a Muellerovo jezero.

Jezero Tekapo.

Ráno nás po dlouhé době probudilo slunko. Ideální příležitost na ostříhání Jury. Myslela jsem, že ho vezmu strojkem jak su naučená od bratra, ale vymýšlel si nahoře delší a někde sestříhat, no myslím, že jsem to nakonec docela zvládla...

Pak jsme si šli prohlédnout kamenný kostelík u jezera Tekapo, které má nádherně tyrkysovou barvu (vzniká odrazem slunka na malinkatých částečkách hornin rozpuštěných ve vodě) s výhledem na Mt. Cook (nejvyšší hora NZ, ledovec) a památník věnovaný ovčáckému psovi. Pak jsme se vypravili na vrchol Mt. John, kde je observatoř pro astronomy. Výhledy byly pěkné, ale málem nás to sfouklo.

Pak jsme popojeli k dalšímu tyrkysovému jezeru Punaki. Jezera jsou součástí systému vodních elektráren.

Na můj svátek jsme si dali o jednu zdravotní navíc :-)

Ashburton - Tekapo.

Ashburton je víceméně agrární město tudíž turisticky nezajímavé, proto jsme se rozhodli prohlédnout si ho jenom z okénka auta.

Pokračovali jsme do městečka Geraldine, které už bylo zajímavější. Byl tu utkán největší svetr na světě uvedený dokonce v Guinessově knize rekordů. Mozaiky z cca 1,5 mil. zubů pletacího stroje dlouhé 71 metrů zobrazující výjevy z bitvy o Hastings. Také tu měli spoustu hlavolamů některé jsme si zkusili, ale neuspěli. Šli jsme se raději projít do parku Talbot Forest Scenic Reserve, kde byli velké mataie a borovice. A koupili si dvě marmelády v podnikové prodejně Barker's.

Další zastávkou bylo městečko Temuka, kde průvodce sliboval galerie s keramikou. Našli jsme jenom jednu, kde keramika byla jenom jednou z mnoha věcí. Využili jsme ale místní poklidné knihovny s připojením na internet.

Pak jsme popojeli do města Timaru, kde už jsme bohužel nestihli otevřené muzeum. Prošli jsme se ale po botanické zahradě a pak po nábřeží.

Pokračovali jsme k jezeru Tekapo, kde jsou prý nejlíp vidět hvězdy. Naštěstí bylo jenom pár mraků, takže i přes hodně svítící čtvrt Měsíce jsme jich viděli spoustu, dokonce i mléčnou dráhu.

Největší svetr, Geraldine.

Arthur's Pass - Ashburton.

Naštěstí jsme na zbytek cesty přes Arthur Pass měli slunečno a mohli se kochat nádhernými výhledy na okolní hory (Alpy).

Na podruhé jsme našli Craigburn Forest Park, kde jsme prošli Hut Creek walk a Nature Trail. Překvapivě jako místní zajímavý strom měli označenou jenom americkou borovici.

Na nevím pokolikáté a jedno ptaní jsme našli parkoviště ke Kura Tawhiti - rezervaci s vápencovými skálami, které mají připomínat Stonehenge.

Potom jsme přes Korowai/Torlesse Tussockands Park (první přírodní travnatou rezervaci) dojeli k jezeru Coleridge. Plánovaný piknik se kvůli silnému větru konal opět v autě.

Zastavili se v Rakaia u Twin Bridge s výhledem na širokou soutěsku se zajímavým zbarveným korytem řeky.

Pak už nás čekal Ashburton - město, kde jsme měli domluvené přespání. Dostali jsme večeři a dozvěděli se nějaké další informace o Zélandu. Já jsem si zkoušela dělat korálky (tady to nazývají šperky) - zvládla jsem nakonec dva náhrdelníky a troje náušnice.

Arthur's Pass.

Tak opět jsme se slunka nedočkali, ale aspoň nepršelo. Nicméně výhledy na Alpy jsme si mohli jenom představovat. I tak však cesta byla zajímavá. První zajímavostí bylo ponechání přirozeného toku potoka zastřešením silnice. Také jsme se zblízka seznámili s kleptomanským horským papouškem Kea a málem přišli o těsnění u čelního skla. Další technickou zajímavostí byl Atira Viaduct přes hodně strmé a dlouhé údolí, který výrazně zvýšil bezpečnost provozu.

Krátce jsme se prošli podél ledovcové řeky - krásně zelenkavá voda. A konečně se dočkali slunka.

Kolem pomníku Arthur Dobsona (prvního evropského objevitele přechodu mezi východním a západním pobřežím) jsme dojeli do vesnice Arthur's Pass. Nejprve jsme navštívili malou dřevěnou kapli, kde zevnitř bylo vidět vodopád (v noci dokonce osvětlený). Vystoupali jsme na vrchol Avalanche Peak (1833 m.n.m.). Převýšení přes 1000 metrů jsme zvládli za cca 3 hod. a pak si asi hodinu užívali výhledů za téměř vymetené oblohy.

S naprosto uchozenýma nohama jsme se ještě vypravili ke 133 metrů vysokému vodopádu Devils Punchbowl Falls, abychom mohli popojet dál a najít místo na odpočinek. Na zítřek jsme vyhlásili další odpočinkový den :-)

Greymouth.

Pršet přestalo, ale nijak zvlášť se nejasnilo. Podle předpovědi však slunko mělo přijít odpoledne. Rozhodli jsme se proto strávit dopoledne v bazénu.

Slibované slunko však nepřišlo, místo toho začalo pršet, takže jsme navštívili místní galerii Jade Gallery, kde jsme se dozvěděli, jaký je rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady mají nefrit). A dokonce našli otevřenou kavárnu i po čtvrté odpoledne.

Opět jsme doufali, že zítra přestane pršet a přiblížili se k Arthur's Pass. Po cestě jsme přejížděli jednosměrný most, kterým vede silnice dohromady s železnicí.

Westport - Greymouth.

Putovali jsme pro změnu dále na jih. Po cestě jsme se prošli k pobřeží v Constant Bay u městečka Charleston, kde byli pěkné skály.

Další zastávka byla řeky Fox, odkud jsme se vypravili k asi 1,5 hodiny vzdálené vápencové jeskyni Fox River Cave. Cesta přes brod, po klouzavých kamenech a v závěru do kopce se vyplatila, protože volně přístupné jeskyně měli pěknou krápníkovou výzdobu. Na cestě zpátky -nevím, jak se to mohlo stát - jsme oba při brození zahučeli asi po kolena do řeky. Naštěstí už to nebylo daleko k autu a bylo celkem teplo.

Pak jsme pokračovali dál a čekali nás vyhlášené Pancakes Rock (skály připomínající naskládané palačinky). Bohužel už když jsme se blížili začalo poprchat a při procházce se rozpršelo úplně, takže jsme si výhled na skály příliš nevychutnali... Jura se ještě odvážil do deště a šel se podívat do jeskyně Cavern, kde naštěstí pro mě nic zajímavého nebylo. Já jsem se mezitím sušila v autě. Popojeli jsme do Greymouth a doufali, že do zítra déšť přejde.

-------------------------------------------------------------------------------

Jura: I když se Káťa před brodem zula, durch mokrý boty jsme měli nakonec oba stejně :-)

Karamea - Westport.

Dopoledne bez deště s občas probleskujícím sluncem jsme strávili v údolí řeky Oparara. Prohlídli jsme si dva vápencové oblouky Oparara Arch a Moria Gate Arch a černé jezero nazývané Mirror Tarn. Po cestě se nám podařilo poměrně zblízka si prohlédnout pro nás nového ptáka jménem Robin.

Pak jsme popojeli ke dvoum jeskyním: Crazy Paving Cave (se zajímavě popraskanou půdou) a Box Canyon Cave (vypadající jako zastřešený kaňon).

Další zastávka byla u Chasm Creek s krátkou procházkou podél řeky místy lemovanou dočervena zbarveným mechem a s krátkým tunelem.

Pak už jsme přes Westport dojeli k mysu Fouldwind, kde měl být podle průvodce krásný západ slunce a spousta tuleňů. Bohužel na obzoru byly mraky, takže západ slunce nebyl nijak výjimečný a tuleňů bylo vidět taky jenom pár. Ale nepršelo a pěkně jsme se prošli po pobřeží.

Heaphy trek (9 hod. chůze, 33 km).

Na plánovanou vycházku jsme vyrazili už v půl deváté. Cesta byla v zásadě po rovině podél moře. Po celou cestu jsme si užívali hukotu moře z jedné strany, z druhé strany se střídalo šumění řek, pláže, mosty, buše s palmami Nikau. Dokonce nám vyšlo počasí a bylo celý den slunečno. Naším cílem bylo ústí řeky Heaphy do moře - moc pěkné na historicky významném místě (první obyvatelé tu byli už kolem roku 1250). Po návratu do auta jsme byli pomalejší než sand flies - malé mušky co koušou - které nám zaplnili auto a vydatně se nás nažrali. Naštěstí jsme je posilněni večeří téměř vyhubili nebo vyhnali.

Popojeli k Oparara Basin. A zítřek vyhlásili za odpočinkový den :-)

Wangapeka trek (7 hod. chůze, 18 km).

Místo plánovaných dvou dnů jsme to šli jenom jeden. Ne že bychom byli tak dobří, ale protože jsme zaspali a vyrazili až po 10. Navíc asi tak po 10 minutách Jura zjistil, že půjčená treková hůlka nejde ani po dlouhém přemlouvání povolit, a vracel se pro druhou. Ale i tak jsme si užili řeky, brodů, blátivé cesty, louky, buše, výhledu na kopce, mytí vlasů, Jura uklouznutí do potoka (mokro v botách) a já uklouznutí z kopce (špivavý batoh a mikina).

Pak jsme už jen popojeli na začátek Heaphy treku.

Westport - Little Wanganui.

Dopoledne jsme dojeli do druhého největšího města na západním pobřeží - Westportu - kde jsme jako správní Češi nejdříve zamířili do pivovaru West Coast, kde jsme se něco dozvěděli o výrobě piva a hlavně ochutnali nějaká piva! Pak jsme navštívili místní i i D.O.C., protože jsme plánovali jít nějaké treky. Nakoupili jídlo. Zajeli se podívat na ústí řeky Buller - tři barvy vody z jednoho místa.

Pak jsme jeli podél pobřeží na sever. Zastavili se u Charming Creek, kde byla procházka po bývalé těžařské železnici - staré kolejnice, vozíčky na uhlí, tunely, vodopád.

Navečer jsme se zastavili u jezírka Hamlon působícího velmi klidně.

A popojeli na parkoviště k treku Wangapeka.

Dlouhé jezero - Rotorua - a okolí.

Pokračovali jsme dále na západ. První zastávka byla na historickém místě nazývaném Kawatiri, kde vedla železnice (15 min. procházka, tunel).

Další u Rotorua (dlouhé jezero), přestože bylo dost pod mrakem vyšli jsme na vyhlídku a ulovili kešku. Odtud se nám jezero zdálo spíš nekonečné než dlouhé. Před odjezdem jsme se stavili podívat i na pláž.

Na cestě bylo město Murchison, kde nebylo nic zajímavého kromě náušnic, které vypadaly jako poštovní známky, v místním informačním centru.

Další zastávka byla u Swing Bridge - nejdelší lanový most - za kterým je procházka k vodopádu. Obojí jsme kvůli silnému dešti vynechali. Jura si ulovil další kešku.

A popojeli do městečka Lyell, kde jsme absolvovali procházku podél řeky kolem starého hřbitova k bývalému dolu na zlato (zbylo jenom pěchovadlo) a ještě bývalejší osadě (nezbylo nic).

----------------------------------------------------------------------------

Jura: Kátina hláška při řízení po štrejchnutí v brodu: teď pojedu 20, na tachometru smrt

Malé jezero - Rotoiti.

Ráno jsme zjistili, že jezero je celkem pěkné, ale je tam hodně větrno, tak jsme rychle posnídali a jeli dál na západ. Po cestě jsme odlovili několik, u jedné jsme se dozvěděli názvy dalších dvou stromů - kawhai (velké žluté květy) a rohutu (malé lístky ve tvaru srdíček).

První plánovanou zastávkou bylo město St. Arnaud s jezerem Rotoiti (malé jezero - překlad z maorštiny). V místním informačním centru nám poradili výlet s výstupem na Mt. Robert (něco přes 1400 m.n.m.).

Při sestupu jsme se rozhodli udělat odbočku k vodopádu Whisky. 2,5 hodinová zacházka nám přišla dost dlouhá, ale stála za to. Vodopád sice neměl slibovaných 40 metrů, ale viditelných 20 metrů určitě a hezky od něj mrholilo.

Po cestě v buši jsme pozorovali místní ptáky poměrně zblízka - tui a bellbird (konečně ho ode dneška poznáme i na pohled). Taky jsme poprvé viděli místního jelena, Jura i laň.

Poslední pracovní den, balení.

Zpestřením posledního dne na vinici bylo neustále se měnící počasí od hodně studeného větrného tak na zimní bundu do slunného s jemným vánkem na tričko. Ale nakonec padlo 15:15 a skončili. Hurá! Balení bylo na delší dobu než jsme předpokládali, takže jsme směrem na západ odjížděli až v 9. Spali jsme u jezera Argyle, kde byla vodní elektrárna.

Práce, nákup, odpočinek, návštěva.

Asi Jura zase zkoušel kolik vydrží nádrž, takže jsme dotankovali 59,99 l do 60 l nádrže. Na návštěvu nakonec i s přespáním se stavila kamarádka bratrance mojí sestřenice Lenky - Míša - která se s námi domlouvala na společné cestování. Na trajektu se ale potkala s Francouzem a rozhodla se, že minimálně další týden bude cestovat s ním. Tak jsme si nakonec jenom povykládali.

Méně práce, více odpočinku.

Kvůli dešti jsme skončili už v 13 hodin. Takže jsme měli víc času na dodělání fotek.

Práce, odpočinek.

Procházka s nákupy po městečku. A probírání fotek.

Práce, odpočinek.

Odpoledne jsme kromě odpočívání vařili a probírali fotky. Z několika fotek se zvířaty (šest jsme jich viděli volně, zbylé v zoo) jsme pro vás připravili kvíz.

Zvířátkový kvíz aneb kdo trumfne Marťáska.

Do 30.11. můžete soutěžit v poznávání zvířat!! Odpovědi posílejte mailem na adresu myskova.katerina@gmail.com. Na vítěze čeká překvapení ;-)

Zvíře č. 1

Zvíře č. 2

Zvíře č. 3

Zvíře č. 4

Zvíře č. 5

Zvíře č. 6

Zvíře č. 7

Zvíře č. 8

Zvíře č. 9

Zvíře č. 10

Práce, odpočinek.

Nakonec jsme se rozhodli ještě přístí týden pracovat s tím, že se o víkendu vydáme na výlet. Upekla jsem na cestu chleba a muffiny.

Práce, odpočinek.

Odpoledne, protože jsme měli po výplatě, jsme zajeli do Blenheimu doplnit zásoby jídla. Jura mi dovolil i nákup v organickém obchodě (bio potravinách). V normálním obchodě jsme si koupili na ochutnání kumary - sladké brambory - moc dobré.

Práce, odpočinek.

V rámci odpočinku jsme třídili a popisovali fotky.

Práce, odpočinek.

Při práci jsme se dozvěděli, že byl letos nejstudenější říjen za posledních 64 let.

Volné pondělí.

Dneska měli regionální svátek, což znamenalo další den bez práce, kterého jsme využili zejména k odpočinku a práci na počítači. Odpoledne jsem přesvědčila Juru, abychom se šli projít. Obešli jsme kus městečka, narazili na malý parčík popsaný jako rezervace a samoobslužný stánek s ovocem zeleninou.

Pohodová neděle.

Volného dne člověk využije mimo jiné k pozorování běžných věcí, na které normálně nemá čas. Já jsem dneska ráno pozorovala rosu v trávě a překvapilo mne, jak se láme slunko, tak ty kapky vypadají barevné -žluté, oranžové, zelené, modré... Pak jsme se vypravili na výlet do Richmond parku. Hned první zastávka byla v parku v Renwinku, kde jsme našli jednu kešku a pohráli si na prolézačkách. Pak jsme se zastavili v rezervaci Onamalutu, kam nás zavedla další keška. Klidné prostředí, v kterém jsme mohli nejen slyšet zpěv různých ptáků, ale je i vidět. Pak už jsme popojeli do Richmond parku. Dlouho jsme hledali parkoviště, až jsme nakonec zaparkovali před druhým brodem, který bychom neprojeli. Dál jsme pokračovali pěšky až k řece, která se nám nechtěla brodit, ale u které byli pěkné kameny a pak dost štípaly mušky. Poměrně brzy jsme se vrátili, protože jsme mysleli, že se potkáme s domácími, kteří nakonec nedorazili. Aspoň jsem volného času využila k dopsání deníčku, což se mi konečně podařilo! Zbyl i čas na drobný úklid v domě, vysátí auta a upečení chleba.

Řízení auta.

Dopoledne stěhování pokoje a další práce v domě. Oběd. Výlet k pobřeží k ústí řeky a na pláž Rarangi s tmavým pískem a jeskyní. Po cestě jsme našli 3 kešky. Vzhledem k tomu, že nebyl moc velký provoz jsem zpátky řídila. Zvládla jsem i dva kruhové objezdy a troje parkování. Celkem jsem najela 45 km. Jura se prý nebál, ale panáka jsme si dali oba... ;-) Večer tradičně deníček, fotky, večeře.

Pláž Rarangi.

A zase práce...

Dneska nás čekal už jenom budrubbing ještě na jiné vinici blízko Blenheimu. Začali jsme v 7.30, ale protože vinice nebyla moc velká a bylo to to jediné, co dneska máme na práci, tak jsme ji patřičně vychutnali. Dělali pomalu a dlouhé pauzy :-) Aspoň jsme trochu šetřili záda. I tak jsme skončili v 13.40. Času i blízkosti Blenheimu jsme využili na přidělání klíče k autu, vybrání peněz na nájem a nákup chleba. Odpoledne jsme pak už zase strávili u počítače. Na dobrou noc jsme si pustili film Máj. Budem si muset přečíst, jak ten Mácha napsal, tohle byla dost erotika.

Další pracovní den.

Od 7.30 opět práce na vinici. Ke svačině kromě toustu byly i zbylé muffiny. Kolem 14 jsme měli všechno hotové, takže jsme se přesunuli na jinou vinici, kde už ale byl jenom budrubbing (odstraňování výhonků z kmene). Naštěstí to uteklo, ale bojíme o záda, protože zítra nás má to samé čekat celý den. Zbytek odpoledne jsme opět věnovali odpočinku, třídění fotek a psaní deníčku. K večeři Jura dělal palačinky (skoro jako ode mně :-).

Druhý pracovní den.

Dneska jsme začali pracovat už v 7.30 a v 8.30 už bylo teplo na mikinu. Stejná práce, podobné pauzy. Konec něco před 16. Potom Jura jel do autoservisu, nechat opravit, co mu našli za vady na technické - konečně máme funkční stěrače! A pak už jsme se zase jenom věnovali domácím pracem a odpočinku. K večeři jsme měli italské žampiónové rizito, které Jura komentoval slovy: "To ani nepotřebuje párek." Doufám, že to bylo pochvala... A upekli jsme muffiny, snad nějaké vydrží zítra na svačinu...

První pracovní den.

Plánovaný začátek pracovní doby od 7.30 se kvůli dešti posunul na 8.30, ale naštěstí už jsme pracovali a dokonce bez deště a později i se slunkem. Práce je celkem nenáročná (odstraňujeme nadbytečné mladé výhonky) a pohodová, protože platí od hodiny a po 2-3 hodinách mají povinnou alespoň 15 minutovou přestávku. Skončili jsme ve 16.06 hodiny, takže jsme pak ještě stihli vyprat, uvařit (pečeného lososa s brambory a skoro špenátem) a upéct buchtu s čokoládou.

Návrat do Renwicku.

Grove scenic reserve.

Po snídani jsme se vypravili k vodopádu Wainui Falls vzdálenému asi 40 minut chůze. Po cestě byl poměrně dlouhý lanový most. Jinak první zajímavý vodopád, sice ne moc vysoký, ale hodně vody. Pak jsme popojeli k pláži Tata beach, kde jsme viděli vodní lyžaře. Další zastávka byla u památníku Abela Tasmana. Pak jsme ve byli projít v Grove scenic reserve - připomínala naše Broumovské skály, ale podstatně menší zato hodně zajímavých a různých skalek. Napodruhé už jsme k jeskyni Rawhati došli (poprvé jsme u ní jenom spali) - moc pěkná krápníková. V městě Motueka jsme zastavili, abychom se podívali na vrak parní lodi.

Po vyčerpání účtu za jídlo jsme se vyčerpali 45 minutovým startováním (od té doby necháváme klíč v zapalování, ale máme přidělaný jiný, kterým zamykáme). A ještě jsme nedotankovali, asi abychom zjistili kolik se dá ujet kilometrů, když začně svítit hladové oko (minimálně 80). Do této vzdálenosti se naštěstí vešel Renwick. Takže jsme se konečně umyli, uvařili večeři a šli spát do postele.

Jeskyně Rawhati.

Vrak parní lodi.

Abel Tasman - den čtvrtý.

Nad ránem nás vzbudil zpěv ptáků připonínající nesladěný orchestr, přesto to byl úžasný zážitek. Později jsme zjistili, že když oklepeme kapky ledu ze stanu, tak ho máme suchý :) Po snídani jsme se vyšli na blízkou vyhlídku. Dál už následovali jenom další úmorné kilometry buší s bahnem. Naštěstí měli značky, co 5 metrů. Původně nám nešli dohromady časové údaje a vzdálenosti, ale brzy jsme pochopili, že i např. 7,5 kilometru se dá jít 3 hodiny. Takže pak už jsme věřili jenom časům. Rozhodli jsme se ten den dojít až k autu, byť za tmy. Abychom ale nemuseli za tmy buší, šli jsme posledních cca 7 km trochu jinou cestou po silnici a doufali, že třeba něco stopnem. Stop se nám podařil až na poslední kilometr, ale i to bylo příjemné. A stihli jsme to vpodstatě za světla. Popojeli jsme na parkoviště k Wainui Falls a usnuli.

Z ranní vyhlídky.

--------------------------------------------------------------------------------

Karle, tvoje 2 km v Jeseníkách byl slabý odvar! ;-)

Abel Tasman - den třetí.

Rozhodli jsme se pořádně vyspat, takže jsme kemp opouštěli jako jedni z posledních. Vynechali jsme tím pádem procházku z kempu na vyhlídku, což nás ale vzhledem k tomu, že se začalo zatahovat nemrzelo. A navíc jsme stejně ještě nějaké vyhlídky po cestě měli. Zhruba po půl hodině jsme přemýšleli, jestli uhnout na Inland track nebo pokračovat dál na jih a k autu dostopovat. Vybrali jsme Inland, čehož jsme asi po dvou hodinách trochu litovali. Po vyšplhání do kopce (s pěkným výhledem na další část zátoky) se z cesty stala takřka bažina, takže kromě pracného hledání cesty v buši jsme museli i hledat kam šlápnout. Nakonec jsme došli k chatě, rozbili stan a dali si do vytopené chaty sušit boty.

Po cestě na vylídku.

Z vyhlídky.

--------------------------------------------------------------------------------

Jura: Káťa nechtěla umřít, jenom remcela.

Abel Tasman - den druhý.

Ráno jsme museli vstát poměrně brzy, abychom stihli další brod, ke kterému jsme se dostali zhruba po dvou hodinách chůze. Tady se brodil naštěstí jenom malý kousek a navíc bylo celkem teplo. Později odpoledne opět za střídání buší a pláží jsme došli k místu, kde jsme si mohli vybrat, jestli přebrodíme nebo to obejdem a překvapivě jsme si vybrali brod s tím, že uděláme odbočku ke Cleopatra's pool (nádherné místo na řece, které na našich fotkách bohužel moc nevyniklo). Závěrečné brodění už jsem brala jako samozřejmou večerní koupel noh...

Pláž a buš v zálivu Bark Bay. Bílé v dálce není sníh, ale mraky :-)

Abel Tasman - den první.

Ani ráno kvůli dešti jsme se do jeskyně nevypravili, ale stan jsme vyzkoušeli (ukázal se poměrně letní, ale jinak dobrý). Nabalili jsme si batohy na 4 denní trek, což nám zabralo víc času než jsme mysleli. A vyrazili k parkovišti na začátek treku. Ten začínal 300 metrovým převýšením, po cestě bylo vidět na pobřeží. Pak pokračoval střídavě buší a po plážích. Na jedné pláži jsme si okoupali nohy, protože zrovna svítilo slunko a bylo teplo. Na další byli zajímavé skalky a kameny barevně i tvarově. Na závěr dne nás čekalo jeden brod. Myslela jsem, že když varují, že je to schůdné jenom za odlivu, tak to bude suchou nohou, ale bylo potřeba jít bez bot a v jenom místě bylo vody do půlky stehen. Víc než osvěžující, když ani na vzduchu není moc teplo... Naštěstí hned za "brodem" byl kemp.

Pláž, kde jsme si koupali nohy.

Pláž se zajímavými skálami.

_________________________________________________________

Jura: To se pak nikdo ani nemůže divit, že chtěla Kačenka raději umřít než brodit (ale smál jsem se raději jen pod vousy ;)

Káťa: Jsem si vůbec nebyla jistá, jestli mám ještě nohy, jak jsem je necítila!!

Vítr v Golden Bay.

Po snídani jsme šli na vyhlídku na skálu v moři a pak procházkou za silného větru k majáku a pak ještě kousek dál, abychom viděli Farewell Spit - výběžek do moře. Pak jsme kousek popojeli a prošli se na pláž s dalšími skálami v moři a opět velkým větrem, který dělal zajímavé obrazce v písku. Dál jsme se chtěli ještě zajít podívat na druhou stranu na sladkovodní jezírka, ale kvůli vichru jsme to vzdali. Popojeli k jinému skalnímu útvaru nazývanému Devil's boots. V průvodci psali, že v této oblasti je hodně umělců. Zastavili jsme se ve dvou galeriích. Jedna byla v pěkném místě, ale věci spíše kýčovité. V druhé měli nádherné ručně dělané šperky a moc pěkné kameny - jeden asi 5-ti kilový se mi moc líbil, bohužel byl i poměrně drahý...

Další zastávka byla u historického hřbitova v Collingwood, kde jsme se dočetli, že místní dědina chtěla být hlavním městem :-)

Pro ten den poslední zastávka byla u jeskyní, kde se Jurovi zdálo dobré místo na vyzkoušení stanu, který budeme potřebovat při kempování na tracku v Abel Tasman parku. Ten jsme plánovali na následující 4 dny. Ještě před setměním jsme se chtěli jít podívat do jeskyně. Když jsme ale po kilometru chůze zjistili, že je to ještě 2,2 km / 1 hodina, tak jsme se vrátili.

Cape Farewell.

Devil's boot.

Voda v Golden Bay.

Ráno jsme zjistili, že se nám podařilo zaparkovat u vyhlídky vzdálené asi 5 minut. Po cestě byli zajímavé kameny připomínající malé skály. Z vyhlídky pěkný výhled do údolí a na pobřeží, po kterém jsme jeli. Po snídani jsme se vydali dál autem a viděli, že ty zajímavé kameny jsou všude kolem. Rozhodli jsme se příliš nic neplánovat a zastavit tam, kde se nám to bude líbit. U jedné zastávky byli sink holes - malé "krátery", které vznikly propadnutím kamenů do podzemních jeskyň. Na další zastávce měla být vyhlídka, ale byla jenom do stromů. Za to ale na jednom stromě byl tui - místní pták s tmavě modrým peřím a bílou bambulkou pod krkem, který umí napodobovat zvuky. Pak jsme zastavili v městečku Takaka, stavili se do informačního centra a prošli jsme se po hlavní ulici, kde jsme navštívili několik krámků se suvenýry, kostelík, muzeum a galerii (spojené v jedno) s výstavou uměleckých šatů např. z kravat nebo kovu.

Pak jsme popojeli k Pupu Springs - největším sladkovodním pramenům. Místy se chodilo po dřevěných lávkách kousek nad vodou. Možná když je míň vody tak je vidět jak tryskají nahoru, my jsme viděli jenom víření vody, za to ale krásně čisté (druhé nejčistší na světě, první jsou v Antarktidě).

Poslední zastávka byla u Pupu hydro walkway - procházky kolem a k náhonu na vodní elektrárnu.

Pak už jsme jenom dojeli na parkoviště ke Cape Farewell.

Zajímavé kameny.

Pupu Springs.

Cesta v Papu Hydro Walkway.

Nelson.

Vstali jsme, protože přijel traktor. Posnídali na Picnick Area u Pelous Bridge. A popojeli do města Nelson - největší město v oblasti. Stavili jsme do D.O.C. (Department of Conservation - místní ochranáři) pro informace a mapy. Prohlídli jsme si malé centrum města, na kopci katedrálu a vyšplhali na větší kopec, kde je geografický střed Nového Zélandu. Po cestě k autu jsme se ještě zastavili do Queen's parku, u kterého jsem pomohla najít Jurovi jednu kešku (krabičky, které se hledají pomocí GPS souřadnic). A popojeli klikatou silnicí do kopce opět více na sever.

Výhled od katedrály na město.

Na geografickém středu Nového Zélandu.

Odjezd z Port Ligar.

Dozvěděli jsme se, že práce na vinici pořád není a bude nejdřív za týden. Rozhodli jsme se tady ještě zrealizovat původní plán - výlet do Abel Tasman Parku. Reawyn nám poradila, že je lepší zajet ještě severněji do Golden Bay (Zlatý záliv) a do parku se stavit, když nám vyjde čas. Prozatím jsme ale měli jasno, že se vrátíme do Renwicku, kde jsme nechali jídlo a vařič. Sbalili jsme se, rozloučili a kolem poledního vyrazili po nerovné cestě zpět. Asi po pěti minutách se ukázalo, že kromě kamenů je na cestě dost bláta, což v kopcovitém terénu znamenalo, že nevyjedeme. Jura se tedy vrátil poprosit Tima, aby nás vytáhl. Na kopci ještě Tim navrhl, že zajede Jurovi ukázat, jak pokročili s plotem, který minule stavěli. Byly nádherné výhledy na všechny strany.

Cesta do Renwicku pak už probíhala bez problémů. Zastavili jsme se u Pelorous Bridge a udělali krátkou procházku.

V Renwicku jsme se domluvili s domácími, že bydlení ještě o týden posunem. Nabalili věci na vaření a popojeli kousek na sever.

Den bez Reawyn.

Paní domu (Reawyn) odjela do města na svatbu a pán domu (Tim) na moře. Děti říkali, že když uklidíme, tak si můžem hrát, takže jsme uklidili a hráli si. Děti si hráli i na restauraci a nachystali oběd. Po návratu z moře Jura říkal, že jsou vidět u mola dva rejnoci. Samozřejmě jsem neodolala a šla se na ně podívat - z dálky hodně připomínají kameny. Měli jsme poslední den na využití spa - velkého bazénu s teplou vodou, vířivkou a výhledem na moře. Děti šli samozřejmě s námi. Až při večerním mytí nádobí jsme objevili seznam od Reawyn, co jsme všechno měli udělat...

Najdi rejnoka :-)

Pátek.

Dopoledne opět plení skalky - už to opravdu začalo skalku připomínat :-) Pozdní oběd a pak už jsem jenom relaxovala - vyhřívala se na terase, četla průvodce a kochala se výhledem na moře. Přidaly se i všechny tři kočky.

Moře.

Dopoledne už došlo na plení dost zarostlé skalky, u kterého jsem si navíc připadala jako potrava pro malé hladové mušky. Odpoledne jsme opět chvilku pleli, pro změnu na zeleninové zahradě. Pak jsem se byla podívat, jak se stříhají ovce a chvilku přebírala vlnu - dobrá, špatné, hodně špatná. Naštěstí zbyl čas i na kajak, který jsme si půjčili a šli se projet na moře. Slibovaní malí tuleni a delfíni nebyli, asi na ně bylo málo slunka. Moc jsme ale projížďku neprotahovali, protože to vypadalo na déšť, na ten nakonec opravdu došlo. Vrátili jsme se tedy, vzali si pláštěnky a jeli s Timem lodí přivázat plováky na těžké provazy se slávkami - já jsme se jenom dívala a fotila. Po převlečení nás čekala už jenom vydatná večeře.

Přivazování plováku.

Déšť.

Nevím, jestli to bylo únavou, ale každopádně jsem se dobře vyspala. Ráno jsem se seznámila s další částí 12-ti členné rodiny (Reawyn, Hali, Shanny, Zann, Nat), která přijela ještě později než jsme šli spát. V plánu bylo pletí a Jura práce na moři, ale protože pršelo "pracovali" jsme v kuchyni - pekli s dětmi koláče. Už vím, že mají vzásadě tři druhy: slice (buchta na plech, co se krájí), cup cake (muffiny) a cookies. Odpoledne už jsme si jenom hrála s dětmi. Vydatná večeře - hodně zeleniny a naše 2-3 jídla, která považují za jedno. Jedním z chodů byly čestvě nalovené zelené slávky - je to taková žvýkačka bez chuti. Jelikož už věděli, jak Jura pěkně papá, dávali mu dojídat zbytky :-)

Výhled z terasy za pěkného počasí.

---------------------------------------------------------------------------

Jura byl na moři a nahánět zbylé ovce.

Port Ligar.

Dopoledne jsme se pobalili, Jura vyřídil technickou (dopadla líp než čekal, byli potřeba vzásadě opravit jenom stěrače :-) Po obědě jsme vyrazili do Port Ligar v Pelorous Sound. Už po cestě byli moc pěkné výhledy. Ještě pěknější ale byli z French Pass - osada vzálená asi 12 km od silnice. Asi 30 km před farmou silnice přestala být asfaltová a posledních 5 km už jenom připomínala cestu, ale dojeli jsme. Našli jsme i Tima - majitele farmy. Ten rozhodl, že ještě půjdeme nahnat ovce, protože se mají pozítří stříhat. Pro mně už dost adrenalinová byla cesta na korbě auta po cestě široké sotva na auto dost nerovná a v dost strmém srázu. Když nás konečně vysadili, tak nás poslali nahnat ovce z vrhu kopce, na který jsme se kvůli větru (u nás by to byla minimálně vichřice) ani nedostali. Když už nešlo jít dál, lehla jsem si do trávy, dívala se na zapadající slunce a přemýšlela, jestli by nebylo lepší umřít... No nakonec se nám podařilo dostat se na závětrnou stranu a sejít na cestu. Ovce už mi byli celkem ukradené. Až za tmy jsme dostali večeři a střechu nad hlavou.

Po cestě do Port Ligar.

Cesta po pastvině s lamami.